Konec starých časů ve Zlíně. I tak by se mohl jmenovat nový román Antonína Bajaji.

   Nebo také moravský Amarcord - vzpomínání na dětství, které bylo slibné; začalo se rozvíjet těsně po válce, kdy Zlíňané vítali osvoboditele chlebem a solí, na fotbalovém hřišti se konala veselice s popravou "gestapáka" a kdekdo z "buržoustů" věřil v návrat masarykovské republiky a baťovské prosperity. To dětství mohlo být i šťastné, kdyby nespadla železná opona, Zlín se nestal Gottwaldovem a soudruzi nelikvidovali třídního nepřítele. Tak došlo nejen na rodinu autora, jehož otec měl soukromou ordinaci a prarodiče hotel, ale též na jejich přátele, takzvané reakcionáře, kteří přicházeli o majetek, postavení i svobodu. A právě postupný rozpad všeho dřívějšího a vyhasínání naděje na převrat - to je leitmotiv Bajajovy knihy.

   Jenže tamto dětství přece jen svým způsobem šťastné bylo, neboť dětský svět se vznášel vysoko nad starostmi dospělých: zatímco se životy rodičů a prarodičů hroutily, děti milovaly pohádky o zpívajícím komunistickém nebi a prožívaly svá pionýrská dobrodružství. Až do okamžiku, kdy také jejich životy zasáhly "velké" dějiny a z propletence "pravdolží" se vyklubaly úzkosti a noční můry. Kniha je stylizována jako výběr z dopisů sestře Janě (Jeanne), s níž autor ono slibné dětství prožíval. Texty, které do krásné modré Dřevnice vložil, občas připomenou tragikomické papírové loďky. Začaly vznikat v šedesátých letech minulého století a původně nebyly určeny k publikaci.